Restaurátorství v českých zemích má bohatou a fascinující historii, která odráží náš vztah ke kulturnímu dědictví a jeho zachování pro budoucí generace. Od středověkých počátků až po současný profesionální obor prošlo restaurování dlouhým vývojem, během kterého se měnily přístupy, techniky i filozofie ochrany památek. V tomto článku se podíváme na klíčové milníky tohoto vývoje a osobnosti, které jej formovaly.
Počátky péče o umělecká díla ve středověku a renesanci
Historie restaurování ve středověku byla úzce spjata s církevními institucemi a uměleckými cechy. Původně se nejednalo o samostatný obor, ale spíše o součást běžné údržby a oprav uměleckých děl.
V tomto období byly opravy uměleckých děl a stavebních památek prováděny především v rámci běžné údržby. Klášterní dílny, které vytvářely rukopisy a jiná umělecká díla, se zároveň staraly o jejich údržbu a opravy. Poškozené části byly často zcela nahrazovány novými, přičemž se respektoval současný styl, nikoli původní podoba díla.
S příchodem renesance a humanismu vzrostl zájem o antické umění a jeho zachování. V českých zemích začíná být patrná snaha o uchování cenných uměleckých děl, především v církevním prostředí. První písemné zmínky o opravách deskových obrazů a soch v českém prostředí pocházejí z této doby. Důležitým aspektem bylo oživení sakrálních předmětů a přizpůsobení jejich vzhledu aktuálním estetickým požadavkům.
Z dobových pramenů víme, že přemalby a úpravy starších děl byly běžnou praxí. Na významných církevních obrazech se podíleli nejlepší malíři své doby, kteří neváhali díla svých předchůdců upravit podle aktuálního vkusu a stylu.
"V pojetí středověku a raného novověku bylo umělecké dílo především nositelem náboženské funkce - nebylo nedotknutelným originálem, ale předmětem, který měl sloužit k uctívání a jehož vzhled bylo možné aktualizovat."
Barokní období a počátky systematické péče
Baroko přineslo do českých zemí nebývalý rozmach umělecké tvorby, ale také první systematičtější přístupy k ochraně a opravám starších děl.
V období baroka dochází často k radikálním přestavbám starších románských a gotických objektů. Vznikají však také první popisy technik oprav obrazů a soch. Významní barokní malíři jako Karel Škréta nebo Petr Brandl se kromě vlastní tvorby věnovali také opravám starších děl, přičemž do nich často vnášeli vlastní styl.
Koncem 18. století se v souvislosti s osvícenstvím objevují první snahy o systematický přístup k památkám. Josefínské reformy paradoxně přispěly k rozvoji památkové péče - zrušení mnoha klášterů vedlo k potřebě zachránit jejich umělecké sbírky. Vznikají první veřejné sbírky a galerie, což vyvolává potřebu systematické péče o shromážděná díla.
19. století - Romantismus a počátky vědeckého přístupu
Devatenácté století přineslo zásadní změnu v přístupu k památkám. Romantický zájem o minulost a národní historii vedl k novému pohledu na historické památky a jejich hodnotu.
S romantickým obrozením roste zájem o středověké umění a architekturu. Poprvé se objevuje myšlenka, že historické památky by měly být uchovány v původním stavu jako svědectví minulosti. V této době vznikají první kvalifikované popisy restaurátorských technik v českém jazyce. Významnou osobností byl František Horčička (1776-1856), který působil jako restaurátor v obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění (pozdější Národní galerie).
Založení c. k. Centrální komise pro výzkum a zachování stavebních památek ve Vídni, která měla pobočky i v českých zemích. Tato instituce znamenala počátek organizované památkové péče v českých zemích a přinesla první systematické soupisy památek.
V tomto období dochází k rozvoji puristických přístupů v restaurování - snahy o "očištění" památek od pozdějších úprav a navrácení do ideální původní podoby. Tento přístup, ač problematický z dnešního pohledu, vedl k systematičtějšímu studiu historických technik a materiálů. Významnou osobností byl malíř a restaurátor Josef Vojtěch Hellich (1807-1880), který restauroval významná díla v mnoha českých kostelech.
"Puristický přístup 19. století vedl k mnoha kontroverzním zásahům do historických staveb a uměleckých děl. Přesto položil základy systematického studia historických památek a jejich dokumentace."
První republika - Formování moderního restaurátorství
Vznik samostatného Československa v roce 1918 přinesl nové možnosti i výzvy pro oblast památkové péče a restaurování. Vznikají profesionální instituce a začíná se formovat restaurátorství jako samostatný obor.
Vytvoření Státního památkového úřadu a dalších institucí pro ochranu kulturního dědictví. Dochází k prvním pokusům o formální vzdělávání v oblasti restaurování a konzervace. Karel Dvořák (1893-1950) zakládá restaurátorskou školu při Uměleckoprůmyslové škole v Praze.
Do praxe vstupují nové vědecké metody zkoumání a dokumentace uměleckých děl (rentgen, UV fotografie, chemické analýzy). Začíná se prosazovat analytický přístup k restaurování - snaha o zachování co nejvíce původní substance díla a odlišení doplňků od originálu. Významnou osobností tohoto období byl Bohuslav Slánský (1900-1980), který položil základy vědeckého restaurování v Československu.
Dochází k profesionalizaci oboru a rozvoji metodik. V roce 1936 je založena restaurátorská dílna Národní galerie pod vedením Bohuslava Slánského. Předválečné období bylo zlatou érou českého restaurátorství, které dosahovalo evropské úrovně.
Období komunismu - Institucionalizace a vzdělávání
Po druhé světové válce a nástupu komunistického režimu došlo k významným změnám v organizaci památkové péče a restaurátorství, které přinesly jak pozitiva, tak problematické aspekty.
V roce 1946 byla z iniciativy Bohuslava Slánského založena specializovaná škola pro restaurátory při Akademii výtvarných umění v Praze, což představovalo zásadní krok k profesionalizaci oboru. Vznikla také první specializovaná pracoviště pro konzervaci a restaurování při státních institucích.
Období centralizace památkové péče a restaurátorství. V roce 1958 byl přijat zákon o kulturních památkách, který definoval legislativní rámec ochrany památek. Vzniká Státní restaurátorské ateliéry jako centrální instituce pro restaurování nejvýznamnějších památek. Dochází k rozvoji metodiky a dokumentace restaurátorských zásahů.
Období normalizace přineslo omezení mezinárodních kontaktů, ale zároveň vznik řady specializovaných restaurátorských pracovišť. V roce 1980 byla založena Fakulta restaurování v Litomyšli (původně jako Škola restaurování a konzervačních technik), která představovala druhé centrum vzdělávání restaurátorů v Československu. Významnou osobností byl Josef Kadera (1923-2019), který se specializoval na restaurování nástěnných maleb a vyvinul nové metody jejich konzervace.
"Paradoxně období komunismu přineslo institucionální podporu restaurátorského oboru, i když za cenu ideologických vlivů. Vzniklo systematické vzdělávání a metodiky, které se staly základem moderního přístupu k ochraně památek."
Současné restaurátorství po roce 1989
Sametová revoluce a návrat k demokracii přinesly zásadní změny v přístupu k památkové péči a restaurování. Otevření hranic umožnilo přístup k mezinárodním trendům a technologiím.
Transformace státních institucí a vznik soukromých restaurátorských ateliérů. V roce 1992 byl přijat zákon o státní památkové péči, který nově definoval podmínky pro restaurátorskou činnost. Zavedení licencí pro restaurátory pod dohledem Ministerstva kultury. Dochází k obnově velkého množství památek poškozených v období komunismu.
Další rozvoj vzdělávání v oboru - akreditace restaurátorských oborů jako vysokoškolských programů. Fakulta restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli a Akademie výtvarných umění v Praze se stávají hlavními centry vzdělávání. Rozvoj specializovaných metod pro jednotlivé typy památek a materiálů. Významný je vstup České republiky do EU v roce 2004, který přinesl nové možnosti financování restaurátorských projektů a mezinárodní spolupráce.
Integrace moderních technologií do restaurátorské praxe - 3D skenování, laserové čištění, pokročilé analytické metody. Rostoucí důraz na preventivní konzervaci a neinvazivní metody průzkumu. Mezioborová spolupráce restaurátorů s chemiky, fyziky, biology a dalšími specialisty. Vzrůstá význam etických kodexů a mezinárodních standardů v restaurátorské praxi.
V současné době je restaurátorství v České republice plně profesionalizovaným oborem s vysokou úrovní odbornosti. České restaurátorské školy a ateliéry jsou mezinárodně uznávané a čeští restaurátoři pracují na významných projektech po celém světě.
Významné osobnosti českého restaurátorství
Za rozvojem restaurátorského oboru v českých zemích stály významné osobnosti, které svým přístupem a odbornými znalostmi formovaly metodiku a filozofii péče o kulturní dědictví.
Bohuslav Slánský (1900-1980)
Zakladatelská osobnost moderního českého restaurátorství. Jako restaurátor Národní galerie v Praze zavedl vědecké metody průzkumu a dokumentace uměleckých děl. V roce 1946 založil první specializovanou školu pro restaurátory při AVU v Praze. Jeho publikace "Technika malby" se stala základní učebnicí pro generace restaurátorů.
František Petr (1932-2016)
Specialista na restaurování dřevěných polychromovaných soch a řezeb. Vyvinul řadu unikátních postupů pro konzervaci dřeva napadeného dřevokazným hmyzem. Dlouholetý pedagog na AVU v Praze, který vychoval mnoho následovníků.
Jiří Toroň (1925-2002)
Průkopník v oblasti restaurování nástěnných maleb a sgrafitových omítek. Podílel se na záchraně mnoha významných památek včetně středověkých fresek v českých kostelech. Vypracoval metodiku transferu nástěnných maleb, která umožnila záchranu děl ohrožených destrukcí podkladu.
Alena a Karel Veverkovi
Manželská dvojice restaurátorů specializující se na restaurování textilií. Podíleli se na záchraně mnoha cenných historických textilních památek včetně středověkých tapisérií a liturgických rouch. Jejich metodika konzervace historických textilií se stala standardem v oboru.
Současné výzvy restaurátorství v ČR
Přes vysokou úroveň českého restaurátorství čelí obor řadě výzev, které souvisejí s měnícími se podmínkami i novými požadavky na ochranu kulturního dědictví:
- Klimatické změny - zvyšující se teploty, výkyvy vlhkosti a znečištění ovzduší vytvářejí nové hrozby pro památky
- Ekonomické tlaky - snaha o rychlé a levné restaurování na úkor kvality a respektu k historické hodnotě
- Integrace nových technologií - potřeba kriticky zhodnotit přínosy a rizika moderních metod a materiálů
- Ochrana tradičních technik a řemesel - zachování znalostí historických postupů, které jsou nezbytné pro autentické restaurování
- Udržitelnost - hledání ekologicky šetrných postupů a materiálů pro restaurátorskou praxi
Závěr
Historie restaurátorství v českých zemích je odrazem měnícího se vztahu společnosti ke svému kulturnímu dědictví. Od středověkých oprav a barokních přemaleb přes romantické puristické přístupy až k modernímu vědeckému restaurování vede dlouhá cesta plná omylů i průlomových objevů.
Současné restaurátorství je mezioborovou disciplínou, která kombinuje umělecké cítění, řemeslnou zručnost, vědecké poznání a respekt k autenticitě historických památek. Česká republika se může pochlubit silnou tradicí v tomto oboru a vynikajícími odborníky, kteří svou prací přispívají k zachování našeho kulturního dědictví pro budoucí generace.
V naší restaurátorské dílně Kremovaya Kinza jsme hrdí na to, že můžeme navazovat na tuto bohatou tradici a přispívat k záchraně historických předmětů s využitím moderních poznatků i respektu k tradičním postupům našich předchůdců.